Prosinec 2010

Sám v davu - má povídka

22. prosince 2010 v 15:24 | Martina |  Moje výtvory
Téma: Sám v davu
Slohový útvar: Povídka
Napsala: Martina Šteflová

Sám v davu - povídka

"Dělej, seber ji, nemáme zas tolik času na to, abys tady takhle šaškoval."
"Sakra, nejde mi to otevřít."
"Panebože, to jsem si mohl myslet, že já s sebou raději nevzal Sama, ten není tak neschopný jako ty!"
"Mám ji, padáme."
Jack s Davidem si ohřívali nohy u krbu a klábosili. David v ruce svíral sošku, nejcennější úlovek o kterém již takovou dobu snil. A teď se mu ho podařilo získat, je pouze jeho. Soška pocházející ze 13. století, jediný exemplář, který vyrobil jakýsi pan Xao Jing, proslulý čínský sochař.
Jack se pokrucoval na židli a netrpělivě pozoroval Davida, jak zasněně hledí na sošku, jak si pečlivě prohlíží každý její detail.
"Mohu si ji taky prohlédnout?"
"Jsi blázen? Ty? Jak se opovažuješ vůbec…"
"Promiň, já jen… Chtěl bych si ji také prohlédnout, držet v ruce tak nesmírnou hodnotu.,,
,,Zapomeň! Víš co? Přijď za mnou zítra a vyrovnáme se."
Následujícího dne si došel Jack k Davidovi pro odměnu. Dostal pěkný balíček peněz. Nemohl se na něj vynadívat. Pořád se obdivoval, že to přeci jen dokázal. Ukradl jednu z nejcennějších sošek, která byla doposud v rukou sběratele. Teď už je Davida, jeho nejlepšího kamaráda, a on se za to zasloužil.
Jack chodil po městě a přemýšlel, jak využije peníze, které získal. Zastavil se u trafiky, kde si koupil noviny, jak už to běžně dělával od svých třiceti let. V tom ho do očí uhodila titulní stránka deníku Strangers, na které bylo napsáno: "Soška Xi-Lu byla ukradena! Pachatel na místě nezanechal jediné stopy. Objasní někdo tuto záhadu?" Jack se jen tupě pousmál, cítil se povýšeně, najednou pro něj všichni lidé byli o něco méněcenní. Pouze on věděl, kde soška je a kdo ji ukradl. Vyčkal frontu u trafiky a když byl na řadě, vznesl svůj požadavek: "Jedny Strangers, prosím."
Navečer přišel Jack domů, manželka ležela na pohovce a dívala se na televizi.
"Ahoj zlato, jak ses měl na služební cestě?"
"Nuda jako vždy, škoda, že jsem nemohl být doma s tebou."
"Slyšel jsi o té sošce, v noci na dnešek ji panu Smithovi ukradli. Neskutečná to verbež, ti lidé! Že se nestydí! Stejně ho dopadnou, musí. Takový zločin nemůže zůstat bez trestu. Já bych ho zavřela do žaláře, až by zčernal, prevít jeden!"
Jack zůstal stát jako opařený. Slova z úst jeho ženy patřila jemu. On byl tím prevítem. Nedokázal ze sebe dostat jediné slovo. Udělalo se mu mdlo. Už nebyl tím hrdinou, za kterého se dopoledne považoval. Stal se z něj zbabělec, byl zbabělý sám k sobě. Bylo mu na nic, věděl, že pokud ho policie nevypátrá, bude žít s černým svědomím do konce života. Nechtěl žít sám v davu, a proto zamířil rovnou na policii.
"Kam zase jdeš lásko? Vždyť jsi zrovna přišel."
Jack ji políbil na ústa a odešel se slovy: "Nezasloužíš si, abys milovala člověka, jako jsem já."